Monografie, inspirovaná v přístupu ke zkoumané skutečnosti především teorií centrálního místa a základními tezemi strukturalismu, se zabývá vztahem vrchnostenského města v raném novověku k vrchnosti a jejím úředníkům na jedné straně a venkovskému zázemí na straně druhé. Pro řešení daných otázek bylo zvoleno město Svitavy jako centrum svitavského panství, a to v časovém horizontu 17. století. Úvodní pasáže dvou základních, chronologicky vymezených kapitol představují město a potažmo panství jako jeden z prvků širší struktury pozemkového majetku olomouckého biskupa. V následujících podkapitolách je pak toto město postulováno do pozice centra v rámci užší struktury panství a je sledováno, do jaké míry se v daném vymezení realizovaly jeho vztahy k ostatním sídelním jednotkám a vrchnostenské správě a jak dalece jimi bylo toto město definováno. V těchto intencích je předkládaný text zacílen na otázky demografické, správní, právní a hospodářské.